KRÁTKÁ HISTORIE strední a východní Evropy:

German
French
Italian
Japanese (coming soon)
Polish
Spanish

Od Tricetileté války až k princu Evžénovi

Evropské dejiny sedmnáctého století byly charakterizovany dvema velkými konflikty: Jednak sporem mezi protestanskými a katolickými mocemi, který behem Tricetileté války (1618-1648) zaujal skoro všechny zeme kontinentu a potom neustálím bojem proti Osmanum, kterí se v druhé polovine století nekolikrat pokoušeli svá území na balkáne rozšírit smerem na západ.

Na západe kontinentu se Francie snažila za vlád svých králu Ludvíka XIII a Ludvíka XIV dobít v Evrope prvenství a co nejvíce omezit habsburkskou moc ve Španelsku, podobne jako v nemeckých zemích. Dusledkem toho byly mimo francouských válek se Španelskem i dobyvacné války Fracie na Rýne a vytvorení spojenectví s Osmany. Anglie a Holandsko, nové hospodárské mocnosti v Evrope, se zapojili rovnež do dení. V boji Holandanu proti Španelum za svobodu se vyvinul nový zpusob šermování, který byl ovlivnen vojenskou reformou v Nizozemsku.

Holandané zavedli u vojska drilové cvicení a tím získali vetší obratnost a stabilnost. Císarská vojska, která nebyla až do zacátku století stejne vyzbrojena a byla jenom verbovana pro dobu válecného tažení, se ted prevedla na „stálé vojsko“ s trvalým žoldem. Financní zabezpecení tohoto množství vojsk se kvuli neustálému nedostatku penez císare casto provádelo takzvanými válecnými podnikateli. Takovým byl Generalissimus Albrecht vévoda Mecklenburský, zvaný Valdštejn.

Ustanovení Míru v Osnabrücku a Münsteru v roce 1648 ukoncilo Tricetiletou válku. Osmani, kterí byli úplne jinak organizovani než stredoevropská vojska a byli ozbrojeni neobvyklými zbranemi (reflexními luky a šípy), opet zahájili od šedesátých let 17. století svou dobyvacnou politiku smerem na západ a byli 1. srpna 1664 u St. Gotthardu nad Raabou (Mogersdorf) poraženi. Rozhodujicí fáze osmanského tažení na západ byla zahájena približne až o 20 let pozdeji. Jednalo se zde o turecké vojsko pod velením velkovezíra Kara Mustapha, které v cervenci 1683 táhlo až pred Víden. Ohrožení císarského hlavního a sídelního mesta znamenalo zároven i velké nebezpecí pro celou strední Evropu.

Osvobození Vídne 12. zárí 1683 sloucenými vojsky císare, polského krále a ríše znamenalo rozhodující obrat v prubehu války a zacátek zahnání Osmanu. Karlowitzkým mírem v roce 1699, který následoval rozhodující bitvu u Zenty nad Tisou (1697), se podarilo zase získat vetšinu Madarska a celé Sedmihradsko. Tyto úspechy byly umožneny vojenskou genialitou a diplomatickou obratností prince Evžéna Savojského (1663-1736). Jeho pusobení bylo základem rakouské velkomoci v první tretine 18. století.

Strední Evropa 1890 (Rakousko - Uhersko / Habsburská Monarchie)
Plakát: slozený - vcetne casové osy vysvetlující historický kontext
Stav: Nový / Originál / zavarený v plastu
Plakát je ideálním dárkem pro každého, kdo se zajímá o Evrposké dejiny.

Jazyk: Anglictina

Velikost: 91 x 68 cm

Rakousko a Evropa 1789 - 1866

Na konci své vlády vedl Josef II. ješte další válku proti Turkum, ve které se opet podarilo dobýt Belehrad (1789). Toto víteztví se Rakousku zdálo být duležitejší než Francouzská revoluce, která soucasne probíhala ve Francii. 14. cervence 1789 napadl rozhorlený dav v Paríži Bastillu, která byla státní veznicí a symbolem útlaku francouzského krále Ludvíka XIV.

V dubnu 1792 vyhlásila Francie válku Rakousku. Habsburská monarchie se sdružila s Pruskem a s Anglií a spolu vytvorily první koalici. Následující válka trvala až do roku 1797 a skoncila porážkou spojencu. Rakousko se muselo vzdát svých území v západní Evrope a v Lombardii, ale získala Benátky. V této válce se hlavne proslavil francouzský generál Napoleon Bonaparte. Rakousko spoléhalo na vojenské schopnosti arcivévody Karla, který byl bratrem císare Františka II.. Karlovi se podarilo vybojovat radu víteztví jako napríklad v bitve u Würzburgu 1796. 1799 došlo k druhé koalicní válce, kterou vedli predevším Rakušané a Rusové proti Francii. Po bitve u Hohenlindenu v prosinci 1800 uzavrelo Rakousko s Francií v únoru 1801 mír v Lunévillu.

Usilování Francie o jednoznacné prvenství v Evrope za vlády Napoleona, který se 1804 nechal prohlásit francouzským císarem, donutilo Rakousko a Rusko v roce 1805 Francii znovu vyhlásit válku. Skoncila bitvou u Slavkova (jižní Morava) a Prešpurským mírem. Rakousko muselo Bavorsku, které bylo spojencem Francie, odstoupit území Tyrolska. 1806 se císar František II. (1768 - 1835) vzdal rímskonemecké císarské koruny a prohlásil se rakouským císarem.

Vládl následovne jenom jako František I. V roce 1809 se habsburská monarchie rozhodla samostatne pokracovat ve válce proti Francii. Prestože Habsburkové již dlouho vedli válku proti Francii a jejím spojencum, porád ješte nebyla rakouská obetavost zlomena. Došlo naopak k posílení národního uvedomení, které bylo nakonec duvodem vzniku zemské obrany. V polním tažení, které trvalo od dubna až do cervence, zvítezil arcivévoda Karel v bitve u Aspernu (21./22. kvetna 1809), ale v rozhodující bitve u Deutsch-Wagramu (5./6. cervena 1809) utrpel porážku.

Pri Schönbrunnském míru se muselo Rakousko opet vzdát urcitých území. Nicméne se habsburská monarchie v roce 1813 znovu pripojila ke koalici, ve které se sdružila s Ruskem, Pruskem, Švédskem a s Anglií. Rozhodující bitva, která je dnes známá jako„Bitva národu“ se odehrála 16.-19. ríjna 1813 u Lipska. Koncem brezna 1814 vtáhly spojenecké armády do Paríže a Napoleon musel abdikovat.Vídenský kongres, který se konal od listopadu 1814 až do cervna 1815, zacal rešit nové usporádání Evropy.

Restauracní pokus Napoleona, který nakonec skoncil jeho porážkou v bitve u Waterloo a jeho deportací, byl pouze intermezzem. 20. listopadu byl podepsán druhý Parížský mír. Již nekolik let po Vídenském kongresu bylo mnoho evropských státu opet zasaženo revolucním hnutím. Nové hnutí bylo vyvoláno obrovskými sociálními a národními problémy. 13. brezna 1848 vypukla také v habsburské monarchii revoluce.

V Praze bylo revolucní hnutí krvave potlaceno. Ve Vídni se povstalcum podarilo císarská a královská vojska, která byla ve meste, primet k ústupu. Teprve v ríjnu se opet podarilo dobýt císarské hlavní mesto díky velkému vojenskému úsilí polního maršála knížete Windischgrätze a chorvátského banusa, polního maršálporucíka Josefa hrabete Jellacice. V Madarsku a v Itálii byla situace naopak kritická.

Plakát: Rakousko-Uherské bankovky (91x68 cm)
slozený - vcetne casové osy vysvetlující historický kontext

Stav: Nový / Originál
Jazyk: Anglictina
Velikost: 91 x 68 cm
Plakát zobrazuje krásné bankovky (Gulden & Krone) z období mezi lety 1867 a 1918. Designéry byli napr. Gustav Klimt a Koloman Moser.
Tyhle velmi zdobné predmety jsou ideálním dárkem pro kažého, kdo se zajímá o Evrposké dejiny

Od Biedermaieru až k válce 1866

Již nekolik let po Vídenském kongresu 1814/15 bylo mnoho evropských státu zasaženo novým revolucním hnutím, které bylo vyvoláno obrovskými sociálními a národními problémy. Mnoho desetiletí pusobilo Rakousko jako „evropský policista“ a potlacovalo uvnitr monarchie liberální tendence.13. brezna 1848 vypukla v habsburské monarchii na nekolika místech revoluce: v Praze a ve Vídni, v Madarsku jakož i v lombardsko-benátském království.

V italských provinciích se do sporu ve prospech povstalcu zapojilo sousední království Sardinie. Došlo ke krátkému polnímu tažení, ve kterém polní maršál Radecký porazil Sardy. O rok pozdeji Sardinie znovu vyhlásila válku, ale její vojska byla u Mortary a Novary opet úplne znicena. Benátky se vzdaly až 24. srpna 1849. Nejpovážlivejší situace byla v Madarsku: V prosinci 1848 Madari vyhlásili samostatnost a teprve 3. ríjna 1849 se Habsburkum povedlo je s pomocí Ruska porazit. Ve Vídni, kde došlo v breznu a zacátkem ríjna 1848 k revoluci, se povstalcum nejdríve podarilo císarská a královská vojska, která byla ve meste, primet k ústupu.

V poslední tretine tohoto mesíce bylo císarské hlavní mesto opet dobyto díky velkému vojenskému úsilí polního maršála knížete Windischgrätze a chorvátského banusa, polního maršálporucíka Josefa hrabete Jellacice.S truchlivou situací koncící roku 1848 prímo souvisela i zmena na trune, která se konala 2. prosince: dosavadní císar Ferdinand I. odstoupil a predal vládu svému synovci FrantiškuJosefovi I.. Mladý císar se nejdríve pokoušel rakouskou armádu dále používat jako mocenský nástroj v rámci evropského usporádání. To skoncilo v roce 1859. Ve válce proti království Piemont-Sardinii, které obdrželo podporu Napoleona III., císare Francie, byla rakouská armáda u Magenty a Solferina (cerven 1859) poražena. Habsburská monarchie se musela vzdát Lombardie.

V roce 1864 vyhlásilo Rakousko spolecne s Pruskem Dánsku válku. Ve sporu se jednalo o knížetství Schleswig a Holstein, která byla pod dánskou správou a ve kterých vetšina obyvatelstva mluvila nemecky. U Oversee a Veile se Rakušanum podarilo pod velením polního maršálporucíka Gablence dosáhnout nekolika vojenských víteztví. 1865 byl Holstein podrízen rakouské správe a Schleswig byl podrízen pruské správe. Kvuli temto územím se vítezní spojenci patrne zneprátelili. Príciny tohoto rozdvojení sahaly ale hloubeji.

8. dubna 1866 uzavrelo totiž Prusko s královstvím Itálie svazek proti Rakousku. Pod velením arcivévody Albrechta zvítezila rakouská jížní armáda 24. cervna 1866 u Custozy (jižne od Gardského jezera). Rozhodující bitvy se ale odehrály na severu. Po nekolika neštastných bojích došlo 3. cervence u Hradce Králové (východne od Prahy) k rozhodující bitve. Rakouská severní armáda utrpela pod velením zbrojmistra Benedka bolestnou porážku. Pražským mírem 22. srpna 1866 byla válka ukoncena a Rakousko vystoupilo z Nemeckého spolku.

První svetová válka a konec Habsburské monarchie

Rakousko-Uhersko považovalo vraždu Františka Ferdinanda a jeho manželky za výhradní vinu Srbska, kterážto musela být pomstena podrobením Srbska pod rakouskou moc. Rakousko-Uhersko durazne vyslovilo Srbsku ultimátum. Srbsko mobilizovalo a dodatecne obdrželo podporu Ruska. Tím se válka s regionálním charakterem promenila ve spojeneckou válku.

Následkem bylo, že koncem cervence 1914 vedlo Rakousko-Uhersko a Nemecká ríše (centrální mocnosti) spolecne válku proti Srbsku, Rusku, ale i proti Francii a proti Velké Británii (Dohoda), protože byly spojenci carského Ruska. V ríjnu 1914 vstoupilo i Turecko na strane Rakouska do války. Duraz vojenských akcí ležel pro Rakousko-Uhersko jednoznacne na Balkáne a v Halici. Nemecká ríše se mezitím pokoušela porazit Francii. Rakousko-Uhersko v Srbsku a v Halici neúspelo. Ani Nemecku se nepodarilo proti Francii zvítezit. Již koncem roku 1914 se museli Nemci a Rakušané vší sílou bránit proti Rusku, aby nebyli poraženi. Teprve po hlavním útoku centrálních mocností v kvetnu 1915, který se soustredil na oblast TarnovGorlice, bylo nebezpecí na východe odvráceno.

Ale práve v té dobe vyhlásila Itálie Habsburské monarchii válku. I když se Rakousko-Uhersko a Nemecká ríše, ke kterým se na podzim 1915 pripojilo i Bulharsko, musely vyporádat s neustálými negativními obraty, byly schopny dosáhnout vojenských úspechu. Zacátkem roku 1916 se Rakousko-Uhersko pokusilo ofenzívou vedenou z jižních Tyrol porazit Itálii. Tento pokus byl neúspešný a rakouské vojsko muselo až ke konci roku 1917 na rece Isonzio vést jednu obranou bitvu za druhou. Na východe se však podarilo ruskou armádu, která byla hlavním nebezpecím pro centrální mocnosti, až do roku 1917 odrazit.

V roce 1917 prišlo v Rusku k revoluci, která donutila Rusko uzavrít prímerí s centrálnímimocnostmi a pozdeji prijmout težké podmínky Brest-Litevského míru. Rovnež se podarilo porazit Rumunsko, které v zárí 1916 vyhlásilo centrálním mocnostem válku. I proti Itálii se nakonec v ríjnu a v listopadu 1917 podarilo Nemcum a Rakušanum v 12. bitve na Isonziu vybojovat velký vojenský úspech. Positivní vojenská situace odvrátila ale pozornost od vnítrních pomeru v Nemecku a hlavne v Rakousko-Uhersku, kde se pomery cím dál více zhoršovaly. Po dvou letech války byla monarchie ekonomicky vycerpána a projevil se i nedostatek potravin.

RakouskoUhersko, které již za doby míru pred První svetovou válkou melo velké potíže s národnostní problematikou, bylo ted jednoznacne ohroženo rozpadem. Po smrti Františka Josefa v listopadu 1916 se jeho následovník, císar Karel I., intenzivne snažil situaci v monarchii stabilizovat. Prestože Karel I. v zemi zbídacenou válkou zahájil sociální reformu, situace se neuklidnila. V roce 1918 prišlo ke stávkám a ke vzpourám, které se rozšírily na celou monarchii. Rakousko-Uhersko zahájilo 15. cervence 1918 poslední ofenzívu na rece Piave s cílem První svetovou válku rozhodnout ve svuj prospech.

Útok se nepodaril a na podzim 1918 se habsburská monarchie a její armáda zacala rozpadat. 3. listopadu 1918 podepsalo Rakousko-Uhersko prímerí ve vile Giusti u Padovy. Soucasne již vznikaly nástupnické samostatné státy. Dusledek byl rozpad monarchie a zmena Evropy.